Z dějin Jamného 1. trochu na úvod

Tišnovsko, které lze víceméně chápat v rozsahu bývalého Tišnovského okresu, oplývá kromě několika menších center osídlení množstvím malých podhoráckých vesniček. Jednou z nich je Jamné, dle dosavadních znalostí doložené ve tvaru Jemne r. 1249, dnes osada konglomerace města Tišnov, dotýkající se svým výběžkem – se školou (sloužící i pro okolní obce) a s pomníkem občanů Jamného, padlých v 1. světové válce – silnice Tišnov, Černá Hora. V těchto místech se její katastr prolíná s katastrem sousední obce Hájek (doložené od r. 1358), jejímž jménem je označena i zastávka autobusů linky č. 332 Tišnov – Rašov   u restaurace U Vlachů.

Název obce je vykládán jako označení jeho obyvatel, bydlících v dolíku – „v jámě“. O správnosti tohoto jednoduchého výkladu jsem měl pochybnosti od počátku, ještě dříve, než jsem se seznámil s jeho situováním a prozatím s částí jeho nejbližšího okolí.

Historické jádro obce obklopují dvě miniaturní jádra, vzdálená od sebe pár desítek metrů. Výše položené jihozápadním směrem od druhého, obklopuje vyústění výrazného úvozu od Paní hory. Severovýchodnější centrum stojí na víceméně čtyřhranném výběžku, svažujícím se svým obestavěným vrcholem mírně k údolí Lomničky. Vnější svahy klesají prudčeji – poloha typická pro středověká pevná sídla, jako jsou tvrze či opevněné dvory. Ale i malá sídla snad této terénní výhody využívala.

Dle tradice, kterou v dodatcích v 2. dílu Místních jmen na Moravě a ve Slezsku uvádějí autoři Hosák a Šrámek, původní Jamné mělo ležet v místech lesní trati Staré Jamné. Jedná se o úzkou, silně erodovanou rokli, obklopenou svahovým lesem, ve které se nade dnem nacházejí sice zbytky čtyřhranných vyvýšenin, netroufám si však odhadnout, zda se nejedná o pouhý důsledek vodní eroze, daný typem odlučitelnosti horniny. Až na konci lesa nad loukou k Lomničce se nalézá místo, naznačující možnost osídlení: hned za prvními stromy se rozvětvují opuštěné cesty mimo rokli, kolem horního okraje louky jsou stopy teras políček nebo podobných zemědělských staveb. V rokli samé i na jejích úbočích jsou pak stopy dávné lidské činnosti, jaké se nejvíce vyskytují v místech středověkého hornictví. O tom někdy příště podrobněji.

Zjištění, získaná prvním prohlédnutím trati Staré Jamné (ale i dalších míst v okolí) přivádí zpět k výkladu názvu obce. Již zmíněná Místní jména na Moravě a ve Slezsku připouštějí  jako jinou možnost obdobu německého názvu Gruben – jámy vlčí či rudné. Dle mého názoru vlčí jámy můžeme vynechat – setkáváme se s nimi převážně v novověkých místech pomístních. Stáří prvního dokladu názvu Jamné navíc spadá do období, kdy založený klášter Porta coeli rozvíjí pilnou hospodářskou činnost, ať již sám, či s pomocí světských kverků (investorů do hornictví). Ale této otázce bych se rád věnoval v samostatném článku, stejně jako řadě dalších z dějin obce, ke kterým postupně nalézám další a další údaje v moravských archivech.

Snad již uvedené naznačilo, že i taková malá vesnička, ztracená v kopcích Podhorácka, ve které končí silnice, skrývá ve svých zatím neprobádaných dějinách mnohou zajímavost (o záhadách a nejasnostech nemluvě). Zajímavé jsou i její správní osudy, dějiny její farní správy. Výrazného místního významu dosáhla zřízením střediskové školy pro okolní obce – v podstatě  se stala sídlem školského obvodu nebo-li újezdu, jak byl tento obvod nazýván.

 

Z dějin Jamného 2 – příslušnost k panství

Jamné od první zmínky výše zmíněného r. 1249 bylo až do zrušení stále součástí jednoho a téhož panství, na což neměly vliv změny majitelů ani nájemců panství.

Příslušnost ke konkrétnímu panství (či k menšímu zboží) byla pro obec a její obyvatele důležitá. I když vývoj majetkového vztahu a na vývoj nevolnictví z předchozího stavu nemáme dostatek dokladů, z doby prvních dokladů o tišnovském panství je zřejmé, že veškeré pozemky, které dosud neměly svého svobodného majitele či dědičného držitele (hlavně darování, příp. prodejem), byly chápány jako majetek panovníka a každý neobdařený osobní, rodovou či skupinovou (měšťané hlavně královských měst) byl poddaným.

Majitel panství mohl panství prodat, pronajmout, zastavit, darovat celé, jeho část nebo část příjmů. Vztah mezi vrchností a poddanými v konkrétní obci se řídil určitými pravidly, kdy obě strany měly stanovená práva a povinnosti. Převážnou většinou nebyla původně zapsána, řídila se zavedeným zvykem, k zápisu části nebo celku docházelo v případě sporu nebo změny, někdy vrchnost tato pravidla kodifikovala.

Základem právního vztahu bylo poskytnutí pozemků k bydlení a obživě obyvatelům osady majitelem panství, k tomu většinou přistupovala práva užívat stanoveným způsobem (sběr klestí, pastva luční nebo lesní, sekat dřevo na otop nebo na stavbu a opravy stavení, lovení ryb a jiná práva. Zároveň majitel poskytoval svým poddaným ochranu právní i brannou – ta druhá byla však vzájemná. Za to byli poddaní povinni platit mu v penězích i ve stanovených naturáliích v podstatě nájemné, řečeno dnešními slovy, zemskou daň (až do začátku 19. století byla zdaňována pouze poddanská půda), byli povinni poskytovat pracovní pomoc – roboty (do jejího zrušení (abolici), ke kterému došlo již prvního roku rušení 1784), odvádět svou část pracovní povinnosti, připadající na panství z rozhodnutí stavů (zemské roboty) a stavět brannou moc.

Vrchnost vykonávala nad svými poddanými i soudní pravomoc včetně hrdelního práva a měla dbát o existenční zajištění duchovní správy, tj. o odvádění desátků faráři.

Vlastnosti a schopnosti majitele panství byly pro osadníky důležité, stejně jako je to u všech nadřízených i v dnešní době. Někteří majitelé se snažili ze svého majetku a ze svých poddaných vydřít co nejvíce, mnozí se naopak snažili vést své hospodářství tak, aby se rozvíjelo a snažili se svým poddaným pomáhat například poskytováním pomoci v případě pohrom, darováním nebo laciným prodejem a nájmem dalších pozemků či užívacích práv, zakládáním a podporou špitálů.

Většinu doby byl majitelem zdejšího panství až do svého zrušení r. 1782 ženský cisterciácký klášter Porta coeli v Předklášteří a podle tohoto kláštera bylo panství nazýváno. Název býval zjednodušován na panství Předklášteří. Kromě těchto variant názvů býval v novověku užíván název Tišnovské panství, i když město Tišnov ani jako jeho předchůdce – trhová ves Tišnovice – nebylo sídlem držitele panství.

Jak vyplývá z dochovaných listin, území Tišnova (a zároveň jmenované Březiny) bylo původně zeměpanským majetkem, r. 1168 darovaným johanitskému řádu i s dvorcem v Tišnově. Toto zboží moravský markrabě Přemysl na žádost své matky Konstancie, vdovy po českém králi Přemyslu Otakarovi I., od johanitů odkoupil zpět a věnoval r. 1234 své matce jako základ pro založení ženského cisterciáckého kláštera – Porta coeli.

Z prvních pár roků se dochovalo několik dokumentů k zakládání kláštera – různé konfirmace, tj. potvrzení darování českým králem i papežem, dodatečná darování různého zboží, tj. vesnic, pozemkového majetku i jednotlivých osadníků s jejich pozemky, stejně jako poskytnutí výsad, svobod, práv (hlavně hrdelního nad svými poddanými a tzv. exempci – vyloučení ze zemského práva, s hrdelním i sporným právem související) a královskou i biskupskou ochranu.

Pozornost zasluhuje i zmínka o řádném vytýčení a označení hranic s ostatním zeměpanským majetkem, i když při roztříštěné počáteční klášterní držbě (Jihlavsko, jižní Morava, Slezsko) není jisté, zda se týkalo Tišnovska.

To však otvírá otázku stáří Jamného, byť i jeho předchůdce v poloze Staré Jamné. Dosti dlouhá doba v držení panství řádem johanitů je sama o sobě dokladem o jejich aktivitě, jinak nedoložené. Darované zboží však feudál (mezi něž i rytířské řády, stejně jako kláštery, patří) nevyužíval extenzivně, ale snažil se je osadit a využít i dalších jeho hospodářských možností.

Nelze s určitostí posoudit, zda Jamné vzniklo až po darování zboží (pro začáteční období používám tohoto názvu, týkajícího se užším slova smyslu uceleného majetku nebo jeho části, slovo panství podvědomě spojuji se vznikem zemských sněmů s jejich rozlišením na stav panský a stav původně vladycký, kde kláštery, resp. jejich představení byli hodností /i rozsahem majetku/ naroveň panskému stavu. (Ale to jen na vysvětlenou použitému termínu, jinak bychom zabředli do složitostí stavovského zřízení.) nebo zda lze hledat jeho počátky za předchozího majitele (nebo dokonce dříve, za zeměpanské držby).

Cisterciácký řád patřil k řádům kolonizačním a civilizačním. K jeho specialitám nebylo jen osidlování podmáčených, bažinatých poloh a jejich přeměny na pole a louky, rozvoj rybníkářství, ale i pivovarnictví a dalších činností, ale mezi obory, které rozvíjeli, patřilo i hornictví, zvláště pak hornictví drahých kovů.

Není náhodou, že celá řada cisterciáckých klášterů vznikla v oblasti těžby drahých kovů, hlavně pak stříbra. Týká se to např. i Kladrub u Stříbra /!/, Sedlec u Kutné Hory má dokonce pověst o nalezení tří stříbrných prutů cisterciáckým mnichem jako počátku slavného stříbrného hornictví, klášter v Pohledu dle posouzení již zesnulého p. děkana z České Bělé byl založen jako civilizační v oblasti těžby stříbra v 13. st (založil kostely v České Bělé, Dlouhé Lhotě, dnešním Žižkovu Poli a ve Stříbrných Horách /!/). Rovněž u kláštera v nedalekém Doubravníku uvažuji jeho založení ve staré hornické oblasti (snad i předcházející známou pernštejnsko-zubštejnskou, zvláště po vlastním nálezu terénních stop po kutání).

Úvahy o stáří Jamného komplikuje doklad z roku jeho první doložené existence. R. 1238, kdy je první zmínka o Jamném, Jimram z Medlova daroval klášteru desátky ze současných i budoucích dolů stříbrných a jiných kovů v jeho dědičných horách blíž jeho hradu Zubštýna. Což nám dokládá stříbrné hornictví v oblasti již v době předcházející první zmínku o Jamném.

Starší existenci Jamného resp. Starého Jamného pak v případě předpokládaného hornického osídlení mlčení pramenů v prvních čtyřech letech nemusí být na závadu. Taková malá sídla jako lesní osady horníků, uhlířů, leckdy i ptáčníků a dalších, bývala v dobách nejstarších pramenů zmiňována jen výjimečně. Mnohá odlehlá sídla, samoty, ale někdy i vesnice unikala dokonce veškeré evidenci až do františkánského Stabilního katastru v první polovině 19. století. Zmíněný vztah řádu k hornictví nabízí předpoklad vzniku osady po získání tisovského zboží, nelze však zcela vyloučit vznik starší.

Jak je uvedeno již výše, Jamné do zrušení instituce panství bylo stále součástí tišnovského, tj. do zrušení kláštera Josefem II. r. 1784 majetkem kláštera Porta coeli. Samotné vlastnictví procházelo však určitými proměnami. Již r. 1287, tj. 43 let po jeho založení, dosáhl opat kláštera na Velehradě přes výsady, turnovskému klášteru dané, práva vizitace, tj. práva jej kontrolovat. Jamného se to týkalo jenom formálně – velehradskému opatu musela být předložena ke schválení jakákoliv transakce s nemovitým majetkem kláštera.

Někdy v letech okolo docházelo k násilnému, protiprávnímu zcizování některých klášterních majetků okolní šlechtou, Papežové Mikuláš IV. r. 1292 i Bonifác VIII. r. 1295 žádali olomouckého biskupa, aby v těchto záležitostech zakročil a postaral se o nápravu. Nevíme, o který majetek šlo a zda se to týkalo i Jamného.

Velký zásah do majetkových práv přineslo období husitských válek. Po dobytí kláštera r. 1425 byly statky kláštera rozchváceny okolní šlechtou a ani po návratu řádu do kláštera mu nebylo vše navráceno. Hlavně Jan z Lomnice a Jan z Pernštejna drželi svévolně vsi a dvory kláštera, některé i v blízkosti Jamného (např. dvůr v Šerkovicích), samotné Jamné zmíněno není.

Ještě větším zásahem bylo zastavování klášterních příjmů i kláštera zemským magnátům. Za těchto okolností r. 1498 Jan z Pernštejna udělil Tišnovu i všem obcím odúmrť, tj. majetek nezděděný zákonnými dědici, který do té doby připadal vrchnosti. Vlastně tím překročil svá práva zástavního pána, v tomto období však se jisté uvolnění poddanského majetku se počíná šířit a jeho rozhodnutí zůstalo v platnosti. Za abatyše Elišky Březanky z Poysldorfu, která spravovala klášter v letech 1572-1582 je mezi obcemi, kterým byla odúmrť propuštěna, jmenováno i Jamné.

Císař Josef II. zrušil většinu klášterů jako neužitečná zařízení. Majetek klášterů byl zabaven, mniši i jeptišky museli rozpustit svůj řád a museli kláštery opustit s trochou osobního majetku. K tomu dostali malou penzi, která však většině nemohla dostačovat k existenci. Majetek klášterů připadl náboženskému fondu, složenému za tím účelem ze zástupců státu (císařství i Markrabství moravského) a katolické církve (vlastně zástupce původních majitelů, kterými byly konkrétní kláštery).

Výnosy ze zabaveného majetku z hospodaření v režii fondu, z pronájmu i z jeho prodeje byly pak použity hlavně k rozšíření (vlastně zahuštění) duchovní správy.

Tišnovský klášter byl zrušen 19. března 1782. Tišnovské panství bylo nejprve r. 1799 pronajato Vilémovi svobodnému pánu z Mundy (psáno též Mundi) z podnikavého novoštítného, původně ivančického rodu, který panství r. 1800 odkoupil. Od r. 1807 byl majitelem Jan svobodný pán z Mundi, r, 1821 zakoupil panství svobodný pán z Wittinghofu, ještě téhož roku je kupuje dále Frydrych svobodný pán von Schell, po jeho smrti 5. srpna 1849 zdědila Ludvíka svobodná paní z Wittinghoffu-Schellu, rozená svobodná paní von Loe.

Za její správy panství byly v důsledku změn po revolučních letech 1848-1849 převedeny soudní a značná část správních funkcí a práv na státní orgány jejich přenesením na soudní okres Tišnov a jeho instituce, zřízeném r. 1850. Nositelem a vykonavatelem státní správy, nahrazujícím správu vrchnostenskou, se od 1. ledna 1850 stává okresní hejtmanství.

Po smrti Ludvíky, svobodné paní z  Wittinghoffu-Schellu 14. května 1839 zdědily panství její dcery Alexandra hraběnka Coudenhove, Žofie hraběnka Zichy-Vazonyekee, Kunigunda říšská hraběnka svobodná paní z Dalbergu a Helena svobodná paní z Wittinghofu-Schelu.

Rokem 1861 končí světská správa panství, klášter je obnoven, osazen řádovými sestrami opět cisterciáckého řádu z dolnolužického kláštera Marienstern a klášter kupuje panství zpět za 480 tisíc zlatých.

V jeho držení zůstává nerušeně do pozemkové reformy, prováděné v letech 1922-1927, kdy majetek kláštera kromě zbytkového statku je rozparcelován zájemcům převážně z panství, výrobní provozy jsou pronajaty nebo prodány.

Pozemkovou reformou končí poslední právní vztahy k bývalé vrchnosti, další vztahy ke klášteru jsou již vztahy dvou samostatných subjektů, ať již obce nebo jejich obyvatel.

Staletá příslušnost k tišnovskému panství s sebou přinesla mnohé události, se kterými se setkáme v následujících kapitolách.